Zírám na prázdnou stránku a nenapadá mě jak. Jak na ni promítnout tu pestrost zážitků, pocitů a emocí, které ve mně tenhle výlet vyvolal. Proto taky píšu článek (zase) na poslední chvíli. A možná i proto, že jsem se mezitím naplno vrátil do naší “vyspělejší” části Evropy, kde se čas měří na minuty a sekundy a nikdy ho není dost. Zkusím se tedy na chvíli dostat zase tam, kde ještě lidi mají čas na úsměv, povídání a na společné radosti i smutky. Ale popořadě… Jak to všechno vlastně popsat, nebýt sentimentální ani patetický a nevršit jedno klišé na druhé? Tak třeba: “Corale se vydaly na další výlet.” (Tak a jednu floskuli máme hned s krku.) Tentokrát do Maďarska a do Srbska.

Cesta do jiného světa trvá autobusem jen pár hodin. Oči navyklé zvlněné krajině podhůří Orlických hor se ani nestihly moc unavit nedozírnou maďarskou pustou a jejími nekonečnými lány obilí a slunečnic a už se autobus barvy banánu po místních okreskách dokroutil až do našeho partnerského města Veszprému. Po ubytování na místních kolejích jsme (jak jinak než) v plném nasazení odzpívali koncert v místním jezuitském kostele. Koncert se vydařil i díky publiku. To mu svým vydatným potleskem dodalo příjemnou atmosféru a dokázalo si, možná trochu překvapivě, užívat i česky zpívané písně. Na jazykové bariéry se na našich koncertech prostě nehraje.

Někoho může překvapit, jak bohaté a zdobné město (odmyslíme-li si pár obligátních paneláků) Veszprém je. Však taky bylo svého času sídlem biskupa, který korunoval samotného uherského krále. Korunovaci už jsme nestihli, zato jsme město zastihli v příjemném počasí a bujaré atmosféře hudebního festivalu s bohatou nabídkou místních jedlých i tekutých specialit. Rozšiřování maďarských gastronomických obzorů, zúžených pro našince často na guláš a tokaj, doprovozené místními rockovými kapelami se protáhlo až do noci. Další den jsme se přesvědčili o krásách města i za světla během zajímavé prohlídky se sympatickou místní průvodkyní. Prohlídkou jsme se zabavili natolik, že jsme se ani moc nestihli těšit na cíl naší další cesty.

Že bylo na co se těšit, jsme zatím jen předem tušili, srdečnost přivítání a celého úvodního večera nám vyrazila dech. Stoly se rychle zaplnily domácími zabijačkovými specialitami a dalšími dobrotami, vzduch se postupně sytil vůní domácí pálenky a o něco rychleji se rozšiřovaly i úsměvy na všech tvářích. Začínali jsme tušit, že v podobném duchu se ponese celý náš pobyt v této části Vojvodiny, v Kruščici a jejím okolí. Málokdo u nás ví, že Banát má i svou srbskou část. Možná i proto tady člověk o turistu, natož pak českého, skoro nezavadí. O to vděčnější jsou pak místní za jakékoli setkání s rodilými Čechy, na které už většinou jen vzpomínají coby své předky. Zhýčkaný rodilý Čech se pak neubrání údivu a dojetí nad tím, jak místní při nelehkém životě plném dřiny neztrácí svou srdečnost, úsměv na rtech a hlavně chuť opatrovat češtinu jako svůj rodinný poklad a předávat ji svým potomkům. Příjemné připomenutí, že cesta k národní hrdosti asi opravdu nevede přes hokejové turnaje a hektolitry piva a nejede se po ní echt českým autem s vlaječkami na zrcátkách. Že zkrátka může dřímat i kdesi v zapadlé vojvodinské vsi a projevit se třeba kulturním festivalem, na němž dá ta česká prostor i srbské nebo rumunské kultuře. Právě takový festival se odehrál v Kruščici a my měli tu čest se ho zúčastnit. Jmenoval se Lepota različitosti (Krása rozmanitosti) a vystřídala se na něm řada muzikantů, tanečníků a tanečnic a hlavně si ho užili snad všichni místní obyvatelé od veselých dětí přes místního popa až po důstojné babičky v tradičních šátcích. Svou návštěvou ho na ještě větší společenskou událost povýšila česká velvyslankyně v Srbsku. S radostí na něm zazpívalo několik sborů, až přišla řada na nás. Laskavé žamberské publikum snad promine, ale tak bouřlivé potlesky, jako jsme zažívali na tomto koncertě po každé písni, nepamatuji za svých patnáct let ve sboru ani na konci žádného z našich koncertů doma. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků celého výletu a určitě nejen pro mě i jeden z nejpříjemnějších koncertů vůbec.

Během našeho pobytu jsme ještě stihli nasát srbskou atmosféru s českou příchutí ve městě Bela Crkva, navštívit vesnici s ubývajícím, ale stále ještě nejvyšším zastoupením Čechů v Srbsku Češko Selo a na cestě zpátky ještě nahlédnout do spletité srbské historie a kultury v hlavním městě Bělehradě.

Nakonec ale nic nezůstane v člověku tak hluboko jako zážitek s vřelého lidského setkání a upřímné radosti z něj. Tak. A je to tady. Do frází a klišé, nad nimiž jsem celou dobu víceméně úspěšně balancoval, jsem právě s radostným šplouchnutím spadl. No a co, snad zase oschnu. Pro některé zážitky a dojmy už prostě nenacházíme neopotřebovaná a nevšední slova. Takže jsem moc rád, že je nemusím hledat a mohl jsem být přímo u toho. Díky.

Lukáš Lyer